• Vladimír Mišík, Etc... + Flamengo

Na koncertech miluju jednu specifickou věc: backstage. Nejen jako muzikant, ale i jako fotograf. Je to magické místo, kde se dějí neuvěřitelné věci. No zase ne tak neuvěřitelné, je to prostě místo, kde muzikanti pomlouvají jiné muzikanty, kde se všichni snaží bojovat se všudypřítomnou hrozbou dehydratace, jakkoli povzbudit tělo a mysl, a hlavně je to místo, kde je vždycky neskutečná pohoda a dobrá nálada. Nejinak tomu bylo v pondělí v Paláci Akropolis, kde vystupoval Vladimír Mišík s kapelami Etc.. a Flamengo.

V dnešní době je spousta koncertů spíš o show a kapely se předhání v tom, kdo utratí víc za techniku a přiveze víc inteligence (rozuměj #čím-víc-se-hýbajících-světel-tím-líp). Když osvětlovač v Akropoli zkusil při druhé písničce jenom jemně nasvítit scénu pohybujícími se světly, Vláďa Mišík ho přes mikrofon požádal, aby se na to vykašlal, protože k téhle muzice se to nehodí, čímž pobavil celé publikum. Mně se na tom nejvíc líbil fakt, že to koncertu dále nic neubralo, ba naopak. Decentní (ovšem nikoli nudná či snad chudá!) scéna dala vyniknout skvělým muzikantům, kteří byli navíc bezvadně nazvučeni. Tenhle koncert byl prostě o muzice a muzikantech, kteří hrajou celý život a je na nich vidět, že je to pořád baví, a o tom to má být především.

Kapela Flamengo byla takový bonus, který se zjevil několik let od uběhnutí jejich výroční 40 leté šňůry (2012) při příležitosti křtu DVD právě z této tour (tj. ono Živé kuře v hodinkách). Pro mě osobně to byl opět neskutečný zážitek. Legendární album Kuře v hodinkách jsem poslouchal jako malej kluk, když jsem ho našel doma. Textům jsem často nerozuměl, ono vysvětlete malému klukovi význam Kainarovy básně “Šuměly tam krinolíny fontán, u balustrády tam někdo stál, paprskem naň ukázal mi měsíc, jinak bych tě vůbec nepoznal, v tanci můr”, ale i tak jsem to album miloval. Zorganizováním šňůry, kde ho původní muzikanti (resp. ti, jež se podařilo dát dohromady) zahráli naprosto stejně jako před 40 lety ve studiu (to nahrávání by byla story sama pro sebe, kéž by ji jednou sepsali alespoň jako povídku), to bylo víc než splněný sen, to byla čirá radost ze života.

Všechny ikony české hudební scény, které se v pondělí mihly na žižkovském pódiu mi připomněly časy, kdy koncerty nebyly o show, ale o muzice, o radosti ze života, o emocích a o komunikaci kapely a diváků. Toho všeho tam bylo tolik, že by se dalo krájet. Kéž by se mi splnil sen a nebylo to naposledy, co jsem slyšel Kuře v hodinkách naživo. Kdo ví?

PS: Velmi sympatickým hudebním objevem mi byl Jamie Marshall a jeho doprovodný Amplified Acoustic Band, kteří otevírali pondělní večer jako support (to je moderní výraz pro předkapelu, neptejte se mě proč, prostě se to teď používá). Po dlouhé době jsem slyšel fajn muziku, na kterou se rozhodně vypravím znovu, takže všem doporučuji.

2016-02-11T12:19:46+00:00 21.10.2015|Blog, Focení, Koncerty|0 Comments

Leave A Comment