Přeskočit rovnou na fotogalerii.

A dost! Už to vážně musím napsat. Nemusím, chci. Už je to několik měsíců, co jsme se s mou nejdražší a nejkrásnější ženou vrátili z místa, které pro nás symbolizovalo ráj na zemi, a to nejenom proto, že se o něm tak mluví, ale protože takové prostě je. No a nějak takhle to všechno bylo…

Je 8. února 2015, mám narozeniny a vyrážíme s absolutně narvanými krosnami z Letné na letiště. Ač se tomu těžko věří, moje narozeniny s touto cestou vůbec nesouvisí a všechno je jenom souhra náhod. Anebo ne, kdo ví, co všechno je vlastně náhoda a co není.

Všechno začalo na podzim loňského roku. Povedlo se nám našetřit pár peněz a každý den jsem kontroloval několik agregátorů chyb aerolinek s vidinou pěkné a levné dovolené. Díky takovým agregátorům člověk může doletět na druhou stranu zeměkoule někdy i za zlomek ceny. Tuhle neskutečnou věc mě naučil můj kamarád Pavel, který provozuje web Křížovévýpravy.cz (doporučuji ke shlédnutí, dělali jsme ho společně). Další fígle jsme pochytili na kurzu TravelHacking, který má pod palcem Petr Novák (a to bravurně!). No a v jednom takovém sychravém podzimním dnu tam vyskočila akce na Havaj. Sice z Manchesteru, ale pořád na Havaj a k tomu za 12 tisíc zpáteční. Nemuseli jsme si s Klárkou vyměnit moc zpráv na to, abych za okamžik letenky kupoval. Dilema bylo určit, na jak dlouho. Když už tam člověk jednou je, tak má koukat na to, aby byl, že? Tak jsme si dali 3 týdny čistého času na Havaji plus týden na cestu tam a zpět. A pěkně do února, když bude v Čechách krutá zima. Krutá sice nakonec nebyla, ale utéct z věčně šedivé oblohy do nekonečného léta byl jeden z nejlepších nápadů našeho života.

No a tak sedíme v autobuse směr Ruzyně, plni maximálního očekávání, strachu z neznámého a adrenalinu, co tam všechno budeme dělat.

Cesta tam

První "kempování" na letišti v Manchesteru

První “kempování” na letišti v Manchesteru

Dostat se na Havaj není jen tak. Člověk musí překonat 11 časových pásem, my jsme to měli ještě se čtyřmi přestupy (Praha, Mnichov, Manchester, Atlanta, Los Angeles, Lihue), několika nocemi strávenými na letištích a s 20 hodinovým mezipřistáním v Los Angeles. V Manchesteru jsme během nočního čekání skoukli na iPadu první sérii Breaking Bad (mimochodem tenhle seriál nám ukrátil mnohá čekání). Moje nejhodnější sestřička dělá letušku a letěla s námi z Atlanty do L.A. (cestou jsme vypili veškeré letové zásoby medového Jacka Danielse), kde jsme si půjčili auto, a provezla nás po místech, kde dřív bydlela. Představit si velikost L.A. je pro Čecha dost problém, protože na rozloze jednoho města (včetně předměstí) se pohybuje víc lidí, než kolik má celá naše republika. Takže dojet z jednoho konce na druhý vypadá na mapě vcelku rychle, praxe ovšem člověka rychle vyvede z omylu. L.A. pro nás bylo první místo, kde jsme se pár hodin vyspali. Spát v letadle nám dělalo problém a letiště to taky nebylo nic moc, takže po dvou téměř probdělých dnech jsme konečně dorazili do Lihue, největšího města havajského ostrova Kauai.


Kauai

Na Havaj a zase zpátky

Naši první kamarádi

Ostrov Kauai leží na severu havajského souostroví a přezdívá se mu Garden Island (Garden=zahrada), protože je ze všech ostrovů nejzelenější. Tenhle fakt člověk pochopí až ve chvíli, kdy navštíví další ostrovy, a nedá se než s tím naprosto souhlasit. Přiletěli jsme v 10 hodin večer, na malém letišti už skoro nikdo nebyl a my jsme se vydali pěšky do centra města. Ono centrum tvoří malý park a benzínka, takže naším cílem nebyly památky, ale jakákoli forma ubytování. Hledali jsme motely, hostely nebo cokoli, kde bychom přečkali noc. Pozn.: Asi si říkáte, co jsme to za pitomce, že jsme si nic nerezervovali předem, inu takoví už jsme my, občas spoustu věcí řešíme prostě až na poslední chvíli:). Po několikahodinovém pochodu městem jsme se zcela vyčerpaní rozhodli, že si lehneme do místního parku a vyčkáme do rána. Vedle parku stál velký venkovní stan plný květin, ve kterém to žilo. Po bližším průzkumu jsme zjistili, že tam skupinka místních mlaďasů připravuje a zároveň hlídá výstavu s prodejem květin, která začíná druhý den ráno. Nejdřív nás nasměrovali na pár motelů, ale když jsme se vrátili s neúspěchem, nabídli nám, ať si lehneme k nim pod stan a dáme si s nimi pivo. Byla to asi třetí noc, kdy jsme nespali, protože jak jsme zjistili, mladí Havajané si krátí čas hraním hry Beer Pong. Pingpongovým míčkem se jeden tým strefuje do kelímků týmu druhého, a jakmile jeden tým všechny kelímky ztratí, prohrává a musí dopít všechny zbývající piva ze hry. Ovšem ne jen tak z lahve, ale za použití trychtýře, velké hadice a ventilu. Je to prostě takový vodopád piva přímo do úst.

Tuhle hru jsme vydrželi hrát do 5 do rána a pak jsme necelé dvě hodiny spali ve stanu na zemi, než přišli první zákazníci a my se rychle spakovali. Když jsme se ráno ptali na možnost snídaně, jaké bylo naše překvapení, když nás poslali do McDonald‘s. Havaj jsou sice osamocené téměř panenské ostrovy uprostřed Pacifiku, nicméně pořád jste tady v Americe, takže Mekáč a Starbucks nemůžete minout.

Poté, co jsme se pomocí rychlého občerstvení jakž takž zmátořili, nasedli jsme na transostrovní autobus, který nás dovezl na severní stranu ostrova, do posledního městečka před naším velkým čtyřdenním hikem civilizací nedotčenou přírodou. V Hanalei jsme nakoupili zásoby na cestu a rázem naše patnáctikilové krosny ztěžkly o další 2 kg, nicméně naše vůle navzdory tomu a spánkovému deficitu nepolevila. Nasadili jsme krosny a jali se pochodovat 6 mil (cca 10 km) do kempu, kde jsme plánovali strávit poslední noc před velkým dobrodružstvím. Po několika útrapách, cestou stopem, kyvadlovou dopravou a komunikací s několika lidmi ohledně získání kempovacího povolení jsme nakonec skutečně postavili stan, koupili si ke svačině čerstvý kokos a padli únavou.

Kalalau Trail

Kalalau Trail

Kalalau Trail

O tomhle se musím rozepsat zvlášť, protože místní túra zvaná Kalalau Trail je jednou z nejznámějších a nejkrásnějších na světě. Pokud byste neměli jiný důvod jet na Havaj, tenhle stačí a za tu cestu stojí. Kalalau Trail je 11 mil (18 km) dlouhý pochod po útesech Nā Pali na severní straně ostrova Kauai. Cestou je možné kempovat pouze na dvou místech: v polovině a na konci. Pro místní je to posvátná zem a zároveň národní park. Tuhle cestu si nezkrátíte žádným autem, možná jedině na kajaku či lodi, když nejsou vlny, takže cíl (a cílem je zde jak cesta samotná, tak její zakončení v krásném kempu na pláži) pro nás byl skutečným uzřením ráje. Trek jsme šli celkem 4 dny, spali jsme jednu noc vždy v půli cesty a jednu noc na konci. Cestou člověk brodí nespočet říček (když zaprší, tak slušných řek), potká spoustu lidí (ačkoli je kapacita parku omezená a tzv. „permit“ jakožto povolenku je nutné koupit hodně dopředu) a vrátí svoje já do panenské přírody. Protože jsme cestou zažili i slušnou bouřku a velký vítr, nebylo nám na skalních převisech vždycky úplně do zpěvu a párkrát jsme se báli, aby nás vítr nesmetl. Ale všechno to za to stálo, opravdu ano. Když jsme se vraceli čtvrtý den zpět do civilizace, na konci se s námi každý chtěl bavit, jaké to bylo, jak dlouho jsme tam byli a jací jsme borci, že jsme to dali v plné polní. I přes hroznou bolest zad a kolene jsem si připadal jak na konci Iron Mana, i když to o ostrov předbíhám:-).

Hanalei a zbytek ostrova

Vrátili jsme se do civilizace a vítězoslavně se ubytovali v kempu na pláži v oblasti zvané Hanalei. Tohle městečko se zastavilo někde v šedesátých letech, hlavní silnici lemují obchůdky, výborné burgrárny a bistra, obchůdky pro turisty a hlavně všude jsou vstřícní lidé. Nutno dodat, že vstřícnost místních není podmíněna tím, že by člověku něco prodávali. Nikdy nám vlastně nikdo nic nenabízel, natožpak nutil. Kemp leží u krásné pláže s molem a zátokou, a pro mě osobně je tohle místo, kde bych chtěl jednoho dne zestárnout. Neumím si představit krásnější a mírumilovnější místo na zemi. Je tu pořád teplo, zimu poznají jenom podle toho, jak vysoké jsou vlny. Krásné moře přechází do vysokých hor, takže se dá pořád někam hikovat, no prostě ráj.

V následujících dnech jsme prošmejdili zbytek tohoto krásného ostrova, kaňon Waimea, který je označován za místní Grand Canyon, a hlavně jsme se podívali na špičky hor (1560 m n.m.), pod nimiž jsme túrovali v údolí Kalalau.

Slepičí úlet

Tohle mi ještě nedá a musím vysvětlit, proč máme na tolika fotkách místní slepičí obyvatelstvo. Slepice nejsou, stejně jako řada dalších druhů původními havajskými zvířaty. Byly tam zaneseny Polynésany při prvních kolonizacích a poté domestikovány. Nicméně mimo slepic na chov byly na Havaji také slípky pro oblíbené kohoutí zápasy. Jednoho dne přišel hurikán a mimo zpustošení celého ostrova došlo k útěku množství drůbeže, která se začala volně množit v přírodě a zdivočela. Alespoň tak nám příběh vyprávěli domorodci. Na každý pád najdete úplně všude po ostrově slepice, které se nebojí lidí a žijí si svým vlastním životem. Je to úžasná podívaná a zajímavé na tom je, že nikde nenarazíte na slepičince.

Na Havaj a zase zpátky

Maui

Naše další kroky nás vedou na ostrov Maui. Cestou jsme vynechali ostrov O’ahu s hlavním městem státu Havaj Honolulu, protože dálnic a měst máme plné zuby a na Havaji nevypadají jinak než jinde ve Státech. Jak už je naším dobrým zvykem, ubytování řešíme vždy až na místě. O co větší bylo naše překvapení, když jsme zjistili, že na tomhle ostrově se plně projevila turistická sezóna, a není tu volný ani jeden kemp (o hotelech, hostelech, motelech, Airbnb apod. ani nemluvím). Tak jsme prostě vyrazili k našemu prvnímu cíli, kterým bylo vidět východ slunce na místním nejvyšším bodě, sopce Haleakale, ve výšce cca 3000 m n.n.

Východ slunce na Haleakale

Na Havaj a zase zpátky

Ráno na Haleakale

Ve vypůjčeném autě jsme dojeli na špičku hory, prozkoumali terén a usoudili, že přespíme v autě na parkovišti o kousek níž. Ačkoli je na Havaji krásné podnebí, ve výšce téměř tří kilometrů je překvapivě poměrně chladno. Takže jsme na sebe navlékli oblečení a zalezli do spacáků. Tuto noc proběhlo mé první seznámení s vysokohorskou nemocí, na kterou jsem nebyl tak úplně připraven. Po pár hodinách spánku jsme rychle vyrazili zachytit východ slunce, na který už proudila kolona aut a měli jsme štěstí, že jsme to stihli, neboť kapacita parkoviště u nejvyššího pozorovacího bodu je značně omezena. Jako snad u všeho na Havaji zde opět platí, že cesta je cíl. Výhled je famózní, pro mě samotného ovšem ne kvůli slunci, ale kvůli okolním kráterům vytvořeným dávnou sopečnou činností.

Sjezd z Haleakaly nabízí dechberoucí výhledy na celý ostrov a člověka úplně napadne, jaké by to bylo sjet si takový kopec na kole. Inu nebyli jsme první a dnes je ze sjezdu na kole (bohužel pouze silničního) turistická atrakce. Kvůli dřívějším značným úrazům cyklistů je nicméně tato disciplína množstevně omezena a vzhledem k tomu, že prostě dlouho sjíždíte kopec, jsme se rozhodli ji s čistým svědomím vynechat.

Road to Hāna

Jednou z největších atrakcí ostrova Maui je cesta z hlavního města Kahului do malého městečka Hāna, které si říká prostě Road to Hāna. Samozřejmě to není tak úplně obyčejná cesta. Cca 80 km dlouhá silnice vinoucí se po pobřeží a útesech obsahuje 59 mostů (= stejné množství řek, říček a malých vodopádů), z čehož je 46 úzkých stěží na jedno auto. Cesta je úzká, klikatá a nádherná. Podél cesty je doslova nespočet možných zastávek, takže pokud jich člověk chce stihnout alespoň většinu, je nutné vyrazit za brzkých ranních hodin s tím, že cíle je dosaženo večer. My jsme pokračovali ještě dál až do nejjižnějšího kempu na ostrově, který jediný nebyl zcela obsazen (protože cesta tam trvala téměř celý den:-)). Vůbec nás nepřekvapilo, že v kempu nebyla voda, koupání probíhalo v přilehlé říčce, která si přes malé vodopády vymlela slušné jezírko.

Obecně kempy na Havaji jsou jiné než u nás. Teplou vodu nikde nenajdete, vždyť je venku pořád teplo, tak kdo by chtěl teplou vodu. Časem jsme zjistili, že teplá voda občas není ani v hostelech. Všude už je prostě teplo dost, ovšem není možné to zaměňovat s vedrem. Díky poloze uprostřed oceánu je tam vzduch krásně čistý a osvěžující.

Bambusový prales

Bambusový prales

Pipiwai Trail & Waimoku Falls

Další den jsme se vydali na místní Pipiwai Trail, který nás zavedl až k vodopádu Waimoku. Pro Evropana zážitek naprosto jedinečný, protože bambusový prales byste u nás těžko pohledali. Splnil jsem si sen a viděl něco, co znám jenom z filmů. Bambus. Bambus všude. Úplně všude. Naprosto úplně všude:-). A ten zvuk když se do špiček stromů opře vítr a natěsno naskládané kmeny o sebe začnou mlátit a praskat, horor hadr. Odměnou na konci nám byl 120 metrů vysoký vodopád, pod nímž jsme se naobědvali a vyrazili zpět vykoupat se v oněch jezírkách, která vytváří voda tekoucí z tohoto vodopádu o několik kilometrů dále těsně předtím, než se vlije do oceánu.

Dokončili jsme druhou část cesty do Hāny po opačné straně ostrova, která nás vrátila zpátky do civilizované části ostrova. Tady jsme takříkajíc pozevlili, našli kemp, kde bychom se mohli umýt, projeli zbytek ostrova a připravili se na přelet na naší poslední, a zároveň nejdelší část cesty.

Na Havaj a zase zpátky

The Big Island

Ostrov Big Island je pojmenován zcela správně, neboť svou rozlohou přesahuje všechny ostatní ostrovy dohromady. Je tvořen dvěma sopkami, z čehož jedna je stále aktivní (abych byl přesný, je dokonce nejaktivnější na světě) a v době našeho pobytu soptila. Abych ovšem uklidnil všechny divoké fotografy a milovníky adrenalinu – havajské sopky nesoptí vysoko do vzduchu vyletující masy lávy společně s horkým popelem takovým způsobem, jaký asi každého na první pomyšlení napadne. Láva si hezky spořádaně pomaloučku vytéká a není možné se přímo k ní dostat bez porušení značného množství předpisů a překonání hlídačů. Jediným nebezpečím zůstává, že nikdo přesně neví, kudy láva vyteče. Neuniká totiž z vrchu kráteru, ale různými tunely kdekoli v úpatí. Při naší návštěvě byl momentálně zaplaven nějaký supermarket v malé vesničce na jihu, ale na místo činu jsme se nedostali.

Mokulele Airlines a Airbnb

Na náš poslední ostrov jsme opět přeletěli, ovšem tentokrát tím nejmenším možným způsobem (dobře, jedním z nejmenších), a to v letadélku pro 7 cestujících se dvěma piloty. Můj žaludek z toho nebyl úplně nadšený, ale oči přecházely výhledem na obrovský ostrov, na jehož březích je všude dobře patrné, kudy nedávno tekla láva a kde si už příroda vzala půdu zpět pod své opatrovnictví. Uprostřed zcela nehostinné lávové pustiny se občas vyskytují hotelové resorty (jako např. Hilton, kde jezdí mezi budovami i vláček a loďka) nebo golfová hřiště.

Na Velkém ostrově byla naše ubytovací situace značně příznivější. Poučení z Maui jsme ještě tamtéž v McDonaldu (kde je nejpřístupnější Wi-Fi) našli ubytování přes Airbnb a rozplánovali si 4 různá místa po Big Islandu, na nichž strávíme vždy několik nocí. K našemu překvapení bylo ubytování u místních cenově srovnatelné s ubytováním v kempu, navíc s teplou vodou a nevšedními zážitky.

Kafe!

Čerstvá havajská káva

Čerstvá havajská káva

Tohle téma si zaslouží vlastní nadpis a odstavec. Káva z oblasti Kony (což je zároveň hlavní město ostrova) je považována za jednu z nejlepších na světě a kvalitní kávy se pyšní tím, že jsou smíchané třeba jen s 10% kávy z této oblasti. My jsme měli to štěstí, že jsme bydleli v kabince (ano, tak se to skutečně jmenovalo) nedaleko města, kterou na svém pozemku zbudoval místní volnomyšlenkářsky smýšlející obyvatel Charles. Kabinky byly vcelku fajn a obsahovaly vše, co člověk potřebuje. tj. postel, televizi (tu jsme nepotřebovali, ale chápu, že jsou lidé, co se bez toho neobejdou) a za kabinkou sprchu a záchod, oboje otevřené tak nějak do prostoru vedlejší zarostlé louky. Kromě toho nás v kabinkách v noci navštívili i naši noví společníci švábi (pro otrlé čtenáře je odpověď „ano, na vlastní kůži“), ale holt exotika je exotika.

Ovšem to ráno! Každé ráno nás Charles uvítal s konvicí horké čerstvé kávy, kterou si sám vypěstoval a s níž jezdil na různé soutěže. Tak úžasný kafe jsem nikdy v životě nepil, úplně se rozplývala na jazyku. Každé ráno jsme do sebe hodili několik hrnků a mírně sjetí se pak jali výletovat do okolí. Místní obyvatelé k snídani mimo kafe přidali ještě pár jointů marihuany, kterou pěstovali zřejmě v množství srovnatelném s kávou, ovšem tu jsme odmítli. Stačilo nám to kafe a museli jsme ještě řídit (což oni taky, nicméně to rozhodně nebyla překážka:-). Sehnat havajské kafe v Praze je těžké, ale pokud se Vám to někdy povede, skočte po něm. Mimochodem po návratu z Havaje jsme si pořídili překapávač, věc, které jsem myslel že odzvonilo, ovšem jak jen jsem se mýlil.

Cesta za lávou

Naše další cesta nás zavedla na nejjižnější bod ostrova, který je zároveň nejjižněji položeným místem celých Spojených států. Je zde možné z výšky několika desítek metrů skočit přímo do moře, což nám na(ne)štěstí vysoké vlny neumožnily a já si tak ušetřil obří dilema skočit/neskočit, které můj kamarád Pavel na stejném místě v jiném čase vyřešil pokynem „Strč do mě!“. Je neskutečné, jak se krajina ostrova v závislosti na výšce a světové straně mění. Od vysoké trávy po louky s kravkami přes lávovou poušť. Někde zelená jak zahrada, jinde šedivě žlutá. Ubytovali jsme se v městečku Kea‘au u Frances a Steva, staršího manželského páru, který vybudoval z bývalé garáže nádherný pokoj pro hosty v anglickém stylu (oba jsou původem z Anglie). Večer jsme společně seděli na verandě a oba nám vyprávěli o stavění lodí, kterému se věnoval Steve, jejich cestě na Havaj a o tom, jak celý život cestovali a na stará kolena se rozhodli trochu pomoct mladým a ubytovat je u sebe doma. U nich jsme narazili už jenom na jednoho švába, ale do dneška si myslíme, že s námi přijel v krosně, takže to se vlastně nepočítá.

Naše cesta za lávou začala v malém lávovém parku, kde byly dochovány stromy, jež láva zalila tak rychle, že nestihly ani shořet, a tak místo nich teď ční k nebi jenom černé lávové pahýly. Před pár týdny se touto krajinou prohnal nějaká uragán, takže celá krajina byla taková polámaná. Inu je tam krásně, ale občas taky drsně.

Na Havaj a zase zpátky

Z vrcholu sopky až ke hvězdám

Maua Kea, západ slunce

Maua Kea, západ slunce

Navštívili jsme obě sopky, nejdříve Mauna Lou, poté Mauna Keu. Začali jsme tou nepatrně nižší (4.169 m oproti 4.205 m). Cesta na vrchol je, abych tak řekl, dosti hrubá. Protože sopka je stále aktivní – v současné době ne na vrcholu ale v jejím úpatí – a příroda si její povrch ještě nevzala zpět, je jedinou věcí, kterou člověk cestou potká, ztuhlá láva. Přesněji řečeno nekonečná pole lávy. Je úchvatné sledovat, jak na povrchu tohoto nekonečného „ničeho“ už pomalu rostou malé keříky a začíná se rozšiřovat život.

Na vrcholu obou sopek jsou umístěny observatoře a protože je Havaj uprostřed Tichého oceánu, v noci neexistuje žádný světelný ruch z měst, takže obloha je nepopsatelně jasná. To byl také důvod naší cesty na druhou, dnes již neaktivní sopku Mauna Kea. Ve výšce čtyř kilometrů se již značně hůře dýchá, vzduch obsahuje o 40 % méně kyslíku a zároveň je o 40 % nižší tlak. Takže vyběhnout si tamní kopeček pro sledování západu slunce dá člověku hezky zabrat :-). Samozřejmě po nějakém čase si tělo zvykne a je možné v takové výšce v klidu túrovat, ale člověk od sebe nesmí hned očekávat výkony jako v nížinách.

Západ slunce a následné sledování hvězdné oblohy je nepopsatelné. Tma je černá a hvězdy tak jasné. Z vrcholu havajských sopek je v průběhu noci vidět 98 % hvězdné oblohy, která je viditelná z celé Země. Jak nám bylo řečeno, zbylá 2 % jsou nuda :-). Viděli jsme po nebi plout Mezinárodní vesmírnou stanici, stejně tak jako pohyb jednotlivých družic. Při „nebeské hvězdné prohlídce“, která u místní stanice začala po plném setmění, nám průvodce vyprávěl o tajích oblohy a ukázal jednotlivá souhvězdí. Noční nebe pro mě tímto dostalo zcela nový rozměr.

Kdy to bouchne a kde?

Havajský vulkánový park

Havajský vulkánový park

Jak jsem psal, to nikdo přesně neví, proto je poměrně široké území okolo aktivního kráteru sopky Mauna Loa uzavřeno a je možné ho pozorovat jenom z dálky. Vulkánový park, který obklopuje aktivní kráter (který není kupodivu na vrcholu ale v boku), je rozsáhlý a podívaná je to neskutečná. Ze všeho nejvíc je zde patrné spojení přírody se Zemí a její síly vše pohltit a znovu vybudovat. V okolí kráteru je nutné se pohybovat po vyznačených cestách, jinak se člověk může nohou propadnout do sirnaté půdy, ze které čpí vroucí páry. V okolí jsme prošli několik vyhaslých kráterů, které spíš než Zemi připomínají Měsíc. Mimochodem na vrcholech těchto sopek se kosmonauti učili pohybu po „měsíční krajině“. Den jsme zakončili u nejbližšího místa aktivního kráteru, z kterého bylo po setmění velmi dobře vidět, že tam dole je peklo a člověk by se mu měl z dálky vyhnout.

Údolí divokých koní

Waipio Valley, místo divokých koní

Waipio Valley, místo divokých koní

Další etapa cesty nás zavedla do severní části ostrova, ve které se nachází tak trochu od světa odříznuté údolí Waipio Valley. Tato část je na rozdíl od jižní travnaté a suché stepi plná říček, které padají do údolí, často zde prší a bují zde bohatá vegetace. Waipio Valley skrývá spoustu příběhů. Stejně jako kdysi byly přírodními živly uvolněny slepičky na ostrově Kauai a ty zdivočely, zde se stala podobná příhoda koním. Poprvé ve svém životě jsem tak viděl divoké koně pasoucí se zcela volně bez nadvlády člověka a já si mohl zabroukat s Jarkem, že už jsem je viděl taky.

Mimo koní žijí ve Waipio Valley místní domorodci, kteří nejsou k turistům tak úplně vstřícní (ne, že bych se jim divil, chtějí mít svůj klid a pořád jim tam někdo leze), takže se může stát, že mimo nadávek po vás občas něco i hodí. My jsme naštěstí žádnou větší interakci nezažili a tak pro nás zůstává toto údolí symbolem volné přírody.

Na konci údolí, kde se řeka vlévá do moře, je pláž s černým pískem lávového původu (na Havaji najdete také písek zelený – jižní část ostrova). Protože chybami se člověk učí, dám sem jedno doporučení: černý písek pálí víc než ten zlatý. Mnohem víc. A tak když si chcete přeběhnout cirka 20 metrů pláže k moři a v půlce zjistíte, že Vám odumírá kůže na nohách a dopředu je to stejně daleko jako dozadu, téměř se loučíte se životem. Vážně, neběhejte po černém písku bez bot, když je to k vodě nebo do stínu daleko :).

Cesta do i z údolí je kapitolou sama pro sebe. Údolí je lemováno velmi příkrými svahy a u jediné příjezdové cesty tomu není jinak. Takže autem pouze s pohonem všech kol a značným řidičským umem (nahoře je vystaveno několik vraků, které to zkusily bez pohonu 4×4), pěšky buď pozadu anebo šejdrem ze strany na stranu. Přímo dolů to prostě nejde, je to mnohem prudší, než se zdá. My jsme to dolů sešli, nahoru nás naštěstí svezl domorodec na korbě džípu (ne všichni tam jsou evidentně tak zapšklí, jak se říká).

Poslední Mai Tai Jamese Cooka

Cookův pomník

Cookův pomník

Po několika dnech ubytování v malém apartmánu, který si opět starší pár vybudoval místo garáže, jsme se vydali zpět směr hlavní město Kailua-Kona. Cestou jsme objevili nádhernou pláž a po několika týdnech na Havaji si dopřáli pořádné vykoupání. Jet na Havaj v zimě znamená, že všude jsou vysoké vlny, takže surfařů ráj, ovšem plavcům často nepřístupno. Na téhle pláži jsme potkali další Čechy, v pořadí to bylo tuším čtvrté setkání. Inu o našince není nouze nikde v zahraničí.

Po ubytování v místním hostelu jsme se vypravili na poslední výlet, tentokrát do míst, kde údajně přistál James Cook se svou posádkou a objevil tak Havajské ostrovy pro naši civilizaci. Pár metrů dál od místa přistání stojí Cookův památník, neboť v těchto místech James skonal. Údajně přistál na ostrovech – které byly tehdy rozděleny mezi množství mezi sebou znepřátelených domorodých skupin – v době slavností a míru. Doplnil zásoby všech lodí, čímž domorodce takříkajíc vyžral, a v míru ostrovy opustil. Ovšem silná bouře na moři ho donutila to o pár dnů později otočit, z čehož již tak vybrakovaní domorodci neměli vůbec radost a při jedné potyčce ho zabodli nožem. Po této události se však údajně daly věci do pohybu a všichni se začali mít rádi. Nebo tak nějak :).

Na Havaji existuje jeden svět nad hladinou a druhý pod ní. Když jsem poprvé nandal brýle se šnorchlem a potopil se, myslel jsem, že jsem v ráji. Resp. v rajské zahradě, abych byl přesný. To neskutečné množství korálů, rostlin a pestrobarevných ryb, které plavalo všude okolo, bylo nepopsatelné. K tomu si připočtěte želvy, které se tak nějak v poklidu pasou na pevnině, a máte o zábavu na několik dnů postaráno.

Naši poslední noc jsme vyrazili do města a za zbytek peněz si koupili Mai-Tai, což je údajně starý polynéský drink, nicméně Havaj je jím proslavena díky filmu s Elvisem Presleym z šedesátých let. Je hodně alkoholický a při poslechu místních kytaristů se to pije úplně samo.

Na Havaj a zase zpátky

Cesta domů

Cesta domů byla dlouhá, přestože jsme letěli proti časovým pásmům, ale se všemi prodlevami, změnami času letů atp. zabrala 3 dny. Ale aspoň jsme si doplnili filmové znalosti, v letadlech jsme totiž skoukli snad veškerou nabídku filmů. Domů jsme si přivezli kromě životních zážitků a fotek akorát kafe z Kony a dva kousky lávy pro synovce.

Jsem vděčný za to, že jsme na Havaj vyrazili. Původně jsem si jí představoval jako místo hotelových resortů a nicnedělání, ale takové věci jsme viděli jenom z dálky. Na Havaji je kromě lyžování snad úplně všechno a klidně člověk může strávit celý pobyt adrenalinovými sporty a zážitky. My jsme šli střední cestou, snažili jsme se být co nejvíc v přírodě a užít si to, což se nám povedlo.


 

Fotogalerie:

2018-07-13T13:41:04+00:00 28.7.2015|Blog, Cestování|2 Comments

2 Comments

  1. meris 28.7.2015 at 20:45 - Reply

    Jako biker ti ještě musím dopsat ke Koně, že je to významný výrobce kol, který pokud mi paměť dobře slouží pojmenovával svoje kola dle míst na ostrovech (http://www.konaworld.com/). Jinak krásný čtení. Hned bych jel taky.

  2. […] se vším všudy a více se zde rozepisovat nemusím, poznámky z této cesty jsou tady: http://www.karelfort.cz/na-havaj-a-zase-zpatky/ . Tu cestu ovšem zmiňuju z jiného důvodu. Od začátku roku mě často bolelo levé […]

Leave A Comment